Nela nastoupila do ARTINu na 16 hodin týdně, když byl jejímu synovi necelý rok a půl. Na školku bylo brzo, prarodiče jsou daleko a manžel je vytížený obchodní ředitel. Vyjasnit si na začátku mantinely, jak sama Nela přiznává, nebylo úplně jednoduché, ale nakonec se s manželem i s ARTINem dokázali shodnout na fungování, které je pro všechny, hlavně pro jejího syna, co nejlepší. Nela dlouhodobě adresuje téma rovných příležitostí. Dopady stereotypního vnímání žen v byznysu pocítila jako single markeťačka i jako máma a šéfka marketingu. Přečtěte si, jak nad ženami ve vedení přemýšlí jedna z nich a proč není fanynkou genderových kvót.

Jaké to je být ženou ve vedení v IT firmě?

Zábavné, ale mám štěstí na šéfa i na kolegy. Je velmi osvobozující, že můžu být svá, aniž by to někoho vyhazovalo z konceptu. Můj nadřízený mi umožňuje být lídryní, jakou chci být. Nenutí mě našroubovat se do nějakých standardů, nebo očekávání. Nechává hodně věcí na mně. A mimochodem, v ARTINu jsme hned dvě ženy v C-level pozicích. Dvě ženy versus čtyři muži v managementu. Není to sice fifty fifty, ale kdo by to počítal. :)

Co z vás udělalo dobrou vedoucí, ženu ve vedení?

Je to trošku patos, ale co už. Mateřství. To, co zaměstnavatelé často vnímají jako slabinu, já vidím jako neuvěřitelnou sílu. Prokazatelně jsem mnohem efektivnější, protože chci být co nejdříve doma s rodinou, ale taky mnohem empatičtější než kdy dřív. Je mi mnohem lépe i po psychické stránce, protože když přijdu z práce domů, mám opravdu padla. Najednou vám totiž ty pracovní trable připadají tak nějak menší, když vám doma vyrůstá před očima vaše dítě. Mám porovnané priority. A ano, mojí číslo jedna prioritou jsem já a moje mentální pohoda. Druhou prioritou moje rodina a až pak je moje práce. I když miluju, co dělám, nikdy to výš nebude.

Jak zvládáte manažerskou roli skloubit s rodinným životem?

Zvládám to úplně stejně jako můj manžel. Jen se ho na to furt někdo neptá. Že jsem se stala mámou neznamená, že nemám v životě i další role. U nás doma stereotypy nepřiživujeme. Můj muž se podílí na výchově syna skoro stejnou měrou jako já, taky se stará o náš dům, uklízí, vaří. A já zase montuju skříně, nebo opravuju ucpaný odpad. Vytáčí mě předpoklad, že dítě je primárně moje zodpovědnost jako ženy. Ano, v některých věcech to tak je, například v kojení mě manžel opravdu nezastane. Ale fakt nevidím důvod ptát se ženy, jakmile se objeví v práci nebo na veřejnosti bez dítěte, “A kde máš děcko? Hlídá ti ho manžel?”. Na to jsem fakt alergická. Tatínci děti nehlídají. Tatínci prostě tráví čas se svými potomky. Stejně jako maminky.

V čem je podle vás specifická zkušenost ženy ve vedení oproti muži?

Myslím, že je zatížená stereotypy, které jsem nechala, aby ovlivnily vnímání mojí hodnoty, jednání a sebeprezentace. Je mi přes třicet a až teď se cítím svobodná. Uvědomuji si, jaký vliv na mě mají stereotypy, ve kterých jsem vyrůstala a které pořád jsou kolem nás. Dnes už ale naštěstí dokážu ten vliv vědomě snížit na minimum, ideálně na nulu. Avšak mým největším nepřítelem zůstává moje hlava.

Proč je vaším nepřítelem vaše hlava?

Byť pracuju ve skvělé open-minded firmě, pořád mě můj vnitřní hlas nutí se přespříliš autocenzurovat a často jsem z toho úzkostná. A i když racionálně vím, že je to nesmysl, sterotypy tu udělaly svůj díl práce. Hodně přemýšlím nad tím, jak budu na okolí působit oblečením, intenzitou projevu, volbou slov. Nejsem moc chladná, nebo naopak emotivní? Ale to je vlastně můj problém. Nebo teda, můj problém je, že jsem svojí hlavě dovolila posuzovat mě podle měřítek, která jsou naprosto irelevantní pro mé pracovní schopnosti.

Myslíte si, že by mělo být více žen ve vedení?

Ano, protože nechci, aby se o ženách ve vedení musely psát takové články. Chci, aby ženy byly naprosto samozřejmou součástí našich profesních životů napříč obory a pracovními pozicemi. Nechci být jedna z mála, ale jedna z mnoha. Ženy ve vedení by neměly být opěvovanou výjimkou. Moc bych si přála, aby se ženy s větší odvahou pouštěly do vedoucích pozic a nenechávaly se zaškatulkovat jako “ty pečující”. Všem nám přeju, abychom dokázaly odlišit vlastní touhy a aspirace od těch vštípených výchovou, stereotypy, společností... Byť sama vím, jak je to někdy těžké. Je důležité připomínat si, že můžeme být, čímkoliv chceme. Klidně jadernou fyzičkou, obchoďačkou, CEO, učitelkou, zdravotní sestrou nebo prostě mámou na plný úvazek. Buďte tím, kým chcete být. Bez ohledu na to, co si myslí ostatní nebo společnost.

Hlasovala byste za zavedení genderových kvót pro zvýšení počtu žen ve vedení firem?

Spíš ne, protože za mě to téma není úplně o větším počtu žen ve vedení za každou cenu. Podle mě jde mnohem víc o vyváženost vedení firmy – máte tam někoho racionálního i empatického? Pragmatika i vizionáře? Někoho na čísla a někoho na slova? A fakt nezáleží, jestli je to žena nebo muž. O tom celý ten humbuk kolem “rovnosti” je. Když se přestaneme na lidi koukat optikou žena/muž, černý/bílý, hetero/homo, budeme pozornější k reálným dovednostem, vlastnostem, kvalitám a taky hodnotám daného člověka. Je totiž naprosto zásadní, aby bylo vedení firmy skvěle sehraný tým, kde se jednotliví členové navzájem doplňují, podporují a důvěřují si.

Co by teda společnost potřebovala pro prolomení stereotypů o ženách ve vedení, když to podle vás nejsou kvóty?

Aby se více žen dostalo do vedení firem organicky, potřebujeme změnu mindsetu. Ale ta trvá. Kvóty možná pomůžou k prokopnutí dveří v některých oborech. Nejsou však řešení problému se všemi jeho důsledky. Navíc mohou být spíš kontraproduktivní, protože je ti největší dinosauři použijí jako oporu pro svá stereotypizující vyjádření typu „ta se tam dostala jen díky kvótám“. To nikdo nechceme. Nechceme, aby ženy měly speciální zacházení, ale rovné příležitosti.  

Na takovou změnu společenského naladění potřebujeme víc mužů, jako je můj manžel, víc firem jako ARTIN a obecně víc lidí, kteří si nenechají vplížit stereotypy pod kůži. Všichni se musíme kriticky zamýšlet nad tím, z čeho plynou některé naše názory, reakce, zvyklosti a zda patří do dnešního světa, nebo jsou to pozůstatky dob, kdy žena nesměla mluvit, aniž by ji vyzval muž. Záleží na každém jednom z nás, v jaké společnosti budeme žít. A každý z nás může tu multiplikaci stereotypů buď podpořit anebo zaříznout. Tak si pojďme vědomě volit tu druhou variantu.

Co dělá ARTIN pro to, aby bylo více žen ve vedoucích pozicích?

Vytváří a pěstuje firemní kulturu, ve které není žádné místo pro stereotypy a jakoukoliv netoleranci. V žádné jiné firmě jsem nezažila takový důraz na work-life balance. Ano, práce je důležitá, ale fakt není to nejdůležitější v našich životech.

Takže ať už potřebujete zkrátit úvazek, odcházet dřív z práce kvůli školce, pracovat z Bali, odjet neplánovaně na dovolenou kvůli psychohygieně, vzít na meeting dítě anebo meeting rovnou na poslední chvíli zrušit, protože vám třeba onemocněla chůva, v ARTINu se na vás nikdo nebude koukat skrz prsty. Vždycky hledáme cestu, jak každému artiňákovi dopřát to, co v danou chvíli potřebuje. Nejsme roboti, ale lidi. 

Jsem taky pyšná, že ARTIN mluví nahlas o tématech, ke kterým se jiné firmy zdráhají vyjadřovat. Tenhle článek je jeden příklad za všechny. Mohli mi ho zatrhnout a říct, že jsou důležitější témata, o kterých bych měla jako CMO ARTINu mluvit. Ale ne. ARTINu přijde důležité mluvit o ženách ve vedení a proč jich není dost. A to je prostě děsně cool!

Na ARTINu miluju, že rovnocenné zastoupení žen vzniká naprosto organicky. Tohle je třeba důležité školení na práci s OKRs (strategickými a měřitelnými cíli). A ano, vidíte dobře, muži a ženy jsou ve stejném počtu. Úplně náhodou. Vybírali jsme artiňáky, kteří tam mají sedět, protože mohou přispět ke strategickému řízení firmy, a takhle to dopadlo. Naprosto boží.